7. január 2025

Adéla Baďurová, Martina Nováčková

Odškodňování v případě povinného očkování a očkování proti onemocnění COVID-19

V roce 2020 pod vlivem pandemie onemocnění COVID -19 a s tím souvisejícího zavedení očkování proti tomuto onemocnění byly přijaty dva nové zákony - zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním (dále jen „Zákon“) a zákon č. 569/2020 Sb. o distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku pro očkování proti onemocnění COVID-19, o náhradě újmy způsobené očkovaným osobám těmito léčivými přípravky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Pro postup při odškodňování osob dle zákona vztahujícího se na konkrétně COVID -19, resp. pro posouzení újmy a rozsahu náhrady se použije Zákon obdobně.

Zákon č. 116/2020 Sb., jak z jeho názvu plyne, se nevztahuje přímo na očkování proti COVID -19, ale na výhradně povinná očkování (např. záškrt, tetanus, černý kašel, dětská obrna). Povinná očkování jsou právně upravena především v zákoně o ochraně veřejného zdraví a vyhlášce o očkování proti infekčním nemocem. Právě zavedení povinnosti k některým očkováním je nejen v ČR provázeno značnými společenskými debatami. Z právního hlediska obsah diskuzí spočívá v tom, že se střetává „zájem společnosti na ochraně před infekčními nemocemi a subjektivní právo jednotlivce na ochranu zdraví“ na straně jedné a „subjektivní právo jiného jednotlivce na tělesnou a duševní integritu“, tedy jeho právo rozhodovat o svém zdraví a zdraví svých dětí (a nepodřídit se povinnému očkování), na straně druhé. Touto problematikou se nyní nebudeme zabývat a zaměříme se na situace, kdy absolvováním povinného očkování dojde k právně relevantním následkům, které odůvodňují jejich odškodnění.

Byť očkování proti COVID -19 bylo v podstatě dobrovolné, zvláštní zákon náhradu újmy připouští a zároveň odkazuje na Zákon, proto se při popisu lze obecně zabývat problematikou povinného očkování s tím, že budou zdůrazněny konkrétní odchylky ve vztahu k očkování proti onemocnění COVID -19.

Kdo je povinen nahradit újmu a jak se nárok uplatňuje?

Podle obou výše uvedených právních předpisu je k náhradě povinen stát. Podle Zákona, který se obdobně použije i v případě očkování proti COVID -19, se poškozený musí obrátit na Ministerstvo zdravotnictví, a to s žádostí o poskytnutí náhrady újmy. Teprve v případě, kdy Ministerstvo zdravotnictví nevyplatí náhradu újmy do 6 měsíců ode dne, kdy byla žádost doručena Ministerstvu zdravotnictví, je možné se s nárokem obrátit na soud. Ode dne doručení žádosti po dobu právě uvedených 6 měsíců pak neběží promlčecí lhůta, která je v těchto případech 3 roky.

Co všechno má stát za splnění podmínek nahradit?

Zde nastává rozdíl mezi povinnými očkováními obecně a očkováním proti onemocnění COVID -19.

Přímo očkované osobě, která utrpěla v důsledku očkování újmu, se v obou případech nahrazují vytrpěné bolesti, ztráta na výdělku a ztížení společenského uplatnění.

V případě povinného očkování se současně s výše uvedeným osobě, která vynaložila účelně náklady spojené s péčí o zdraví očkovaného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost, nahradí i tyto náklady. Při očkování proti onemocnění COVID -19 však příslušný zákon tuto možnost neupravuje.

Rozdíl mezi oběma očkováními pak představuje i situace, kdy následkem očkování dojde k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného. Pro povinné očkování se stát zavazuje poskytnout osobám blízkým náhradu za jejich duševní útrapy. Toto však neplatí v případě očkování proti onemocnění COVID -19. Zde pozůstalé osoby blízké nemají žádný nárok na náhradu jejich duševních útrap. Tato skutečnost budí již od přijetí právní úpravy značné dohady. Nový právní předpis měl přitom za cíl podpořit zájem lidí o očkování proti onemocnění COVID -19 tím, že v případě vzniku újmy, bude tato odškodňována „jako by se jednalo o povinné očkování“. Vzhledem k tomu, jakým způsobem byla náhrada újmy upravena v předmětném zákonu jsou možnosti a šance velmi omezené – nárok na odškodnění má pouze očkovaný, a i ten musí splnit přísná kritéria (viz dále).

Jaké jsou podmínky úspěšnosti žádosti?

Hlavní podmínkou je, že se jednalo o stanovené očkování – tedy buď povinné očkování nebo očkování proti onemocnění COVID-19. Nestačí tedy, že se jednalo o dobrovolné očkování, byť jej zdravotní pojišťovna proplatila. Zároveň platí, že jej musel provést poskytovatel zdravotních služeb.

 

Zcela zásadní podmínkou je pak skutečnost, že následkem takového očkování došlo k zvlášť závažnému ublížení na zdraví. Je přitom nezbytné, aby mezi očkováním a zvlášť závažném ublížení na zdraví byla příčinná souvislost. Zjednodušeně lze říci, že musí být zřejmé, že negativní následek je skutečně způsoben vymezeným očkováním. Zákon v tomto směru zapracovává domněnku příčinné souvislosti mezi újmou na zdraví a povinným očkováním, tato domněnka odkazuje na vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 483/2021 Sb., o následcích povinného očkování. Předmětná vyhláška uvádí pravděpodobné následky očkování a dobu, ve které tyto následky po provedení daného povinného očkování mají nastat. Pokud by se následek podařilo podřadit pod tuto vyhlášku (daný následek by u předmětného očkování byl definován a zároveň by k němu došlo ve vymezené době), automaticky by byla splněna domněnka příčinné souvislosti a tuto by nebylo nutné dále podrobněji prokazovat.

 

Příčinná souvislost je v případech řešení nároku podstatná a nesplnění této podmínky může vést k neúspěchu žádosti. Její prokázání totiž spočívá na odborném lékařském posouzení celé situace a v reálných případech dochází k tomu, že kromě samotného očkování mohly být u očkovaného dány další okolnosti, které mohly zapříčinit či se podílet na nežádoucích následcích, resp. mohou objasnění příčiny vzniku následků značně komplikovat. Může se jednat o věk očkovaného, obezitu, jiná onemocnění apod.

 

V aktuálních případech však často problém představuje i to, zda následek dosáhl intenzity zvlášť závažného ublížení na zdraví. Definici zvlášť závažného ublížení na zdraví zná právní řád ČR pouze ve vztahu k trestněprávní odpovědnosti. Ve zbývajících případech se odkazuje na judikaturu, která zjednodušeně řečeno za zvlášť závažné ublížení na zdraví považuje jen ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména kómatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu. Následky musí být takového rozsahu a intenzity, že budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, resp.  jsou srovnatelné s usmrcením osoby.

Aktuální stav odškodňování následků očkování proti COVID - 19

Ministerstvo zdravotnictví již od roku 2020 obdrželo asi 160 žádostí s tím, že zhruba 145 souviselo přímo s očkováním proti onemocnění COVID -19. Ministerstvo zdravotnictví však za celou dobu platnosti a účinnosti uvedených zákonů doposud neuznalo a nevyplatilo žádný z nároků. Řadu z žádostí Ministerstvo zdravotnictví ve stanovené lhůtě ani nijak nerozhodne. Ve 13 případech z uplatněných nároků bylo nakonec přistoupeno k uplatnění nároků poškozených soudní cestou, přičemž aktuálně nejsou stále k dispozici žádná relevantní rozhodnutí.

Konkrétně k očkování proti onemocnění COVID -19

Ve vztahu k tomuto konkrétnímu očkování je situace odchylná od obecného odškodňování u povinných očkování. Jak bylo uvedeno výše, je možné uplatnit jen újmu, kterou utrpěla konkrétně očkovaná osoba. Nelze tak uplatnit například nárok osob blízkých na náhradu duševních útrap. Toto omezení lze považovat za nepřiměřené až dokonce za nespravedlivé. Vzhledem ke smyslu úpravy povinnosti státu k náhradě újmy, která měla motivovat lidi k dobrovolnému očkování, nedává smysl, že oproti povinnému očkování jsou v podstatě osoby blízké očkovanému znevýhodněny.

Žádosti nebývají úspěšné i proto, že výklad zvlášť závažné újmy na zdraví je vzat z judikatury, která zcela neodpovídá daným situacím, a i zde je možné mít pochybnosti o správnosti takového závěru. Zejména proto, že v judikatorně řešené problematice se přísnost posouzení následků váže k posouzení nároku sekundárních obětí (osob blízkých) na náhradu duševních útrap, což je situace v podstatě odlišná. Nehledě na deklarovaný význam právní úpravy, který je tímto v podstatě popírán.

Aby osoba doložila splnění všech podmínek pro náhradu újmy a byla schopna vyčíslit újmu, je téměř nevyhnutelné zpracování znaleckých posudků, což je značně finančně náročné, a i takto jsou žadatelé v nevýhodě oproti státu. Byť by obecně měly být náklady spojené s uplatněním nároku součástí následného odškodnění, i v tomto ohledu panují dohady a lze očekávat, že se stát bude úhradě těchto nákladů bránit.

Odškodňování následků očkování proti COVID – 19 v Evropě

Situace není pozitivnější ani například v Německu, kde se osoby s následky po očkování proti onemocnění COVID -19 domáhaly náhrady po společnostech vyrábějících vakcíny, doposud neúspěšně. Ve Velké Británii také byly podány žaloby přímo proti výrobcům vakcín a společnost AstraZeneca v nepřímé souvislosti s tímto dokonce požádala sama o odebrání registrace své vakcíny proti onemocnění COVID -19 v EU. Ve Velké Británii existuje pro kompenzaci újmy při očkování speciální program „Vaccine Damage Payment Scheme“. Z dostupných zdrojů lze zjistit, že k lednu 2024 bylo podáno přes 9000 žádostí ve spojení s očkováním COVID-19, pouze 163 jich bylo úspěšných, přes 4000 bylo zamítnuto a zhruba 4000 ještě čekalo na vyřízení. I z tohoto je zřejmé, že i další evropské státy kompenzují újmu jen v několika případech a lze shrnout, že posuzování nároků je velmi přísné.

 

Pokud bychom se podívali na naše nejbližší sousedy, tedy Slovensko, lze konstatovat, že právní úprava zavádí objektivní odpovědnost státu, které se stát nemůže zprostit. Konkrétní omezení intenzitou následku v dané úpravě schází a chybí v podstatě i rozsah náhrady. Lze tedy říci, že možnosti poškozených jsou širší. Z důvodu chybějící jednoznačné právní úpravy se náhrady domáhají osoby prostřednictvím ustanovení občanského zákoníku, kdy se již nyní soudně daří dosáhnout i odškodnění pozůstalých rodinných příslušníků. I na Slovensku je nezbytné prokázat příčinnou souvislost, což je skutečně otázkou odborného posouzení, ale alespoň není upraven požadavek „zvlášť závažného ublížení na zdraví“, který často zdůvodňuje negativní postoj českého Ministerstva zdravotnictví. I když jsou tyto „pozitivní“ výsledky na Slovensku výsledkem soudního řízení, neboť se Ministerstvo zdravotnictví úhradě odškodnění brání obdobně jako v ČR, jsou zde zřejmé jisté výhody a poškození mají větší šance na odškodnění.

Závěr

Po zohlednění celé situace lze dospět k názoru, že úprava odškodňování újmy po povinném očkování i očkování proti onemocnění COVID-19 je nastavena tak, aby co bylo dosažení náhrady co nejsložitější. Ministerstvo zdravotnictví v rámci posuzování žádostí nepostupuje aktivně a v řadě případů ani nestihne ve stanovené lhůtě žádost projednat. Vzhledem k tomu, že k prokázání nároku je nezbytné zpracovat znalecké posudky, shromáždit lékařské zprávy a podklady, je zřejmé, že pro většinu poškozených jsou toto vysoké vstupní náklady, které uplatnění jejich nároku značně komplikují. Komplikací je rovněž skutečnost, že se poškození musí po zamítnutí žádosti domáhat odškodnění prostřednictvím soudu, čím se celý proces prodlouží.  Dosavadní vývoj v ČR může mít kromě právního také dopad na rozhodování jednotlivců v případech očkování, kdy lidé ztratí důvěru v záruky poskytované státem a napříště se rozhodnout raději riziko očkování nepodstupovat.

Rozhodnutí soudu na Slovensku, kdy soud přiznal rodinným příslušníkům poškozené, která zemřela v návaznosti na očkování proti onemocnění COVID – 19, náhradu nemajetkové újmy v odpovídající výši, je alespoň částečnou satisfakcí pro pozůstalé a reálné převzetí odpovědnosti státu za dané vakcíny, k čemu v ČR zatím bohužel nedochází.

 

« »